Zkusíme zkoušku:

Všechny vnější výše zmíněné odlišnosti (v odborném jazyce se
ujal termín mišuge) mají hlubší opodstatnění. Málokdo ví, že
matfyzák - odborně Homo Sapiens Matfyzákis se od normálního
člověka - Homo Sapiens Sapiens v lecčems liší. Pokusy v
genetickém ústavu v Jaslovských Bohunicích, nositele 
vyznamenání Zásluhy o výstavbu a řádu práce, bylo prokázáno, že
matfyzák je po Pythecantropovi druhou slepou vývojovou větví.
To je dáno sadou jeho chromozómů. Na rozdíl od člověka, který
má chromozómy X a Y, má matfyzák X a Z, takže tím je způsobena
jeho sterilita a je tak odsouzen k postupné degeneraci. Druhou
odlišnost ve stavbě najdeme v paměti. Postupným vývojem došlo k
tomu, že paměť matfyzáka funguje stejně jako paměť počítače -
skládá se ze dvou částí: Paměť ROM, paměť stálá, do které se
nedá zapisovat. Zde má matfyzák uloženu základní sadu znaků,
výrobní číslo, tedy rodné číslo, 8192 základních slov rodného
jazyka a všechna pravidla pro výpočet diferenciálních rovnic.
Zbytek tvoří paměť RAM, jejíž obsah je u počítačů pravidelně 
obnovován, tzv. refresh. Bohužel následkem úplné izolovanosti v
prvobytně pospolné společnosti a špatným hlediskem přirozeného
výběru (matfyzáci se orientovali spíše na matematicky nadané,
než na silné a zdravé jedince) došlo k postupné degeneraci a
poruchám výše zmíněného refreshe. Po rozpuštění prvobytně
pospolné společnosti se začaly projevovat následky. Novopečení
otrokáři si nedokázali zapamatovat své otroky a otroci, kteří
byli vydraženi v rozbíhající se privatizaci, ztráceli přehled o
svých majitelích. Ale tím postup degenerace nebyl zcela u
konce. Období feudalismu ještě více prohloubilo patologické 
změny v činnosti paměti, takže u současného matfyzáka v
rozvinuté, popř. rozvojové kapitalistické vlasti se vlivem
neúplného refreshe obsah paměti RAM po dvou dnech takřka úplně
ztrácí. Teď když toto víme, dokážeme si vysvětlit spoustu
předtím přinejmenším záhadných věcí. Celkem nikoho vzásadě
nepřekvapilo, že matfyzáci s přehledem dokáží řesit složité 
diferenciální rovnice, aniž by je to předtím někdo učil. Ale 
jiné situace: Proč matfyzáci po příjezdu domů se vždy znovu
seznamují s celou svou rodinou? Proč se z místnosti, kde si
matfyzák dává koupel (většinou to bývá koupelna, ale u
matfyzáků nejsou vyloučeny ani místnosti jiné) pravidelně
ozývají výkřiky překvapení a obdivu? A jistě sami přijdete na
spoustu dalších příkladů. Za všechny ostatní bych uvedl ještě
pravidelný obrázek z vrátnice koleje: Neděle, pozdě večer,
student s batohem na zádech se spolu s vrátnou sklání nad
tlustým sešitem, najednou se student uhodí do čela a vykřikne:
"Ano, to je ten pokoj!", poděkuje a chce odejít, ale vrátná:
"Počkejte, tak se napište do knihy návštěv!" "Ale já nejsem
návštěva," pohorší se student a ukáže jí kolejenku. Ale to se
zase uhodí do čela vrátná, jenomže jiným způsobem: "Tak co tady
sakra šaškujeme, vždyť ho tam máte napsaný!" "A jo!", valí
matfyzák oči na velké číslo svého pokoje. Z čehož všeho
vyplývá, že učit se ke zkoušce více jak dva dny nemá prakticky
žádný význam. Takže matfyzák celý semestr odpočívá, pak přijde
zkouškové období, spolu s ostatními si rozplánuje předměty, aby
se u všech vystřídal sešit pilnějšího kolegy, který zatím
chodil na přednášky a vykonával podrobný zápis, a podle tohoto
plánu pak chodí na zkoušky. Odvážnější, např. Velešík, se učí
jen noc před zkouškou, látku si dvakrát přečtou, tedy pokud to
stihnou. Velešíkovi se dokonce stalo, že přednášky z Teorie
automatů a jazyků celé nedočetl a ještě přišel pozdě na
zkoušku. Neztrácel však hlavu, omluvil se, že přijde až za
chvíli. Kučera tedy souhlasil: "To vypadá, jako by jste si to
chtěl ještě dočíst!" Netušil, že není daleko od pravdy. O jiném
případu nám vyprávěl docent Chytil: Kdysi prý zkoušel člověka,
který evidentně viděl látku poprvé těsně před přednáškou, snad
v nějakém vypůjčeném sešitě, ale měl fotografickou paměť. Když
dostal otázku, vzal čistý papír a začal ho nesouvisle pokrývat
slovy a čarami. Šokovaný Chytil jen sledoval, jak se před ním
objevuje kopie toho, co sám léta promítá na meotaru. Když se
slova i obrázky slily v souvislý text, zkoušený si ho přečetl a
pak ho odříkal. Dostal dvojku za umělecký dojem. Kdežto ostatní
studenti jsou vesměs pilní. Spíš se chodí přepsat na jiný
termín, než aby přišli s neúplnými znalostmi. Samotné zkoušky
pak mívají převážně uniformní průběh. V zásadě je lze dělit 
podle několika hledisek: Podle komunikace rozeznáváme typ
obecný, typ Peterka a typ Pultr. Obecně to vypadá asi 
následovně. Zkoušející simultánně obsluhuje něco kolem šesti
studentů v různých stádiích rozkladu. Těm co už uzráli,
zapisuje známku a vede závěrečnou řeč. Většinou se nevyhazuje,
zkoušený k této alternativě dospěje posléze sám a o čtyřku se
převážně prosí. Zkoušející zadá téma, zkoušený popíše několik
papírů a pak se oba předhánějí, kdo to rychleji přečte. Student
se snaží co nejrychleji projet místa, ve kterých nemá jistotu. 
S vysokou frekvencí střídá před pedagogem papíry a chaoticky v
nich ukazuje prstem. Naprotitomu u Pultra panuje naprosté
ticho, které ruší jen nervózní šustění papíry a pronikavý
Pultrův hlas. Komunikace s ním probíhá jen písemně. Položí
otázku, nato zachrastí pero, pak je chvíli pauza, ve které
Pultr luští právě vzniklé klikyháky. Dle svědectví docenta
Pavelky tomu tak ovšem nebylo vždy. Kdysi prý zkoušel i Pultr 
"ústně". Mluvil ovšem sám a posléze známkoval podle tohoto
schématu: 1 - vhodně doplňoval, 2 - nedoplňoval, 3 - nevhodně
doplňoval, 4 - osoba odporného zevnějšku. Kdežto Peterka téměř
vůbec nemluví. Nově příchozímu prstem ukáže krabici od 
počítačového papíru s nastříhanými proužky s otázkami a volnou 
židli. Při tom všem totiž poslouchá napínavé vyprávění o
mikroprocesorech a mlčky dává signály: 1) to nechci slyšet. 2)
to chci slyšet ještě jednou. Některé partie má zvlášť oblíbeny
a přijde-li někdo s příjemným hlasem, musí je vyprávět až do
ochraptění. A třetí signál hojně používaný i u ostatních
pedagogů - už toho bylo dost, dejte mi index. U Peterky dvojku
dostane jen ten, kdo koktá nebo nejméně třikrát v těsném sledu
zopakuje, že nic neumí, a doloží to minutou mlčení. Zvláštní
jsou zkoušky též u obou Kučerů. Luďa, z katedry aplikované
matematiky nechává studenty si známku vysedět. Pečlivě
prohlédne jeho práci, někam ukáže prstem a praví: "Tady se mi
to nelíbí" a jde pryč. Pokud student přijde na to, co se mu tam
nelíbí, jde domů. Takže sedět na zkoušce u Ludi lze od hodiny
až do čtyřech i více. Kučera Antonín, z katedry kybernetiky a
informatiky, naprotitomu zkoušky nebere příliš vážně. Termíny
žádné nevypisuje: "Když jsem tam, zkouším." Přesto na naše
naléhání vysypal řadu dat, kdy nás bude určitě očekávat.
Pilnější studenti se chtěli rovnou zapsat, ale on je zaplašil,
že termíny známe, ať každý přijde, kdy se mu to bude hodit. Tu
se ozvaly hlasy, co se stane, když přijde hodně lidí, to nás
pošle domů, či co? "No kolik vás je, šedesát? Já 30 lidí za den
zvládnu!" V době zkoušení lze potkat po chodbách studenty,
kteří o sobě prohlašují, že jsou zrovna zkoušeni, někde se
zasekli, nevědí, jak dál, Kučera je milostivě uvolnil, aby se
prošli, že na to třeba přijdou, a tak na každém známém i
neznámém loudí vědomosti, aby se hned mohli vrátit zpátky a
hrdě o sobě prohlašovat: "Jen jsem udělal pár kroků, už mi to
bylo jasný." Zmiňme se ještě o zápočtech, oficiální to podmínce
připuštění ke zkoušce. Některé lze získat za docházku na
cvičení, jiné za písemku. Na analýze fungují jako skutečné
síto, které některé prváky dokonce vytěsnilo z fakulty -
většina trpělivějších studentů ovšem využívá toho, že narozdíl 
od zkoušky zde není omezen počet pokusů. Zvláštní kapitolou
jsou zápočty programovací, které se udělují za fungující program
 (tj. existují-li data, pro něž program funguje) a s nimiž není
spojena žádná zkouška. Zadání programu je obvykle příliš
jednoduché, nebo příliš složité, než aby se jím matfyzák
zabýval během semestru - nechá si ho tedy na září. Koncem září
lze pak v nočních hodinách v počítačových laboratořích spatřit
pobledlé studenty, kterak buší do klávesnice a občas sprostě
zaklejí na adresu křemíkového stroje před sebou. Poslední den
před zápisem odstraní z programu všechny dosud nechodící
části, v dokumentaci příslušně změní zadání a dají se do 
shánění cvičícího, o němž mnozí nevědí nejen kde sídlí, ale 
často ani jak se jmenuje. Poznají-li jeho tvář v některé
pracovně, je už napůl vyhráno - v zápočtových programech se
totiž nešťourá příliš do hloubky a jen málokdy dostane někdo
něco předělat. Věčně zaneprázdněný Čada je dokonce nechtěl
vidět vůbec a svým svěřencům podepisoval indexy nachodbě v
Karlíně, na cestě odkudsi kamsi. Zahlédl to kolega Macháček, 
který Čadu sice vůbec neznal, ale svého cvičícího taky ne a na
svůj program ještě ani nesáhnul. Vytáhl index, postavil se do 
fronty a - dostal zápočet.


Výroková a predikátová logika:

Další zajímavou osobností je Petr Štěpánek. Jeho přítomnost se
většinou nikde neutají. Dokonce i učebna, ve které přednášel,
se dá jednoduše poznat i několik dní poté. Hned druhou
přednášku se i před námi ukázal v celé své kráse. Teď asi
čekáte, co před námi ukázal. Nic příkladného. Už při vstupu do
budovy nás přes nos praštil těžký štiplavý dým, který stále
houstl a houstl, že jsme ztěží rozeznávali schody na schodišti.
Až ve druhém patře jsme dohnali Štěpánka, který přikryt černou
kšiltovkou vypouštěl koutkem smradlavá oblaka a pomalu se šinul
vzhůru. Zavřeli jsme se do třídy, aby na nás kouř nemohl, ale
za chvíli vešel Štěpánek, postavil se k tabuli, vydechl, a když
zas bylo vidět, pronesl svým tichým chraptivým hlasem: "V
budově školy je zakázáno kouřit. Já to vím, ale mám
nepřekonatelné nutkání. Takže komu z vás sedících v první
lavici vadí kouř, sedněte si prosím dozadu." A začal přednášet.
Chvílemi mu nebylo ani rozumět, to když se zrovna nenamáhal
vyndat doutník z úst, kromě toho, že se optické vlastnosti
vzduchu stále měnily k horšímu. Když zpopelnil i brčko
doutníku, všichni jsme si oddechli. Dokonce i soused, který už
asi čtvrt hodiny nepsal, jen vydával příšerné dávivé zvuky a ve
smrtelných křečích se zalamoval na židli a v pravidelných
intervalech mlátil čelem do stolu, takže nebyl slyšet výklad. Z
okolí se ozýval nervózní sykot, ten však nepomáhal, protože
soused dál štípal stůl. Pak i on náhle přestal a šťasten se
sesul na podlahu. Ale Štěpánek dlouho neotálel, vytáhl stříbrný
zapalovač, nový doutník, chvíli ho nahříval a pak vše začalo
znovu. Na konci přednášky zrakově slabší jedinci nedohlédli ani
do sešitu (krátkozrací odhazovali brýle s komentářem, že darmo
visí na nose), jen jsme slyšeli, jak Štěpánek poděkoval za
pozornost a jak vrzly dveře. "To se mu to chodí, když je na to
zvyklej!", ozvalo se zleva a vzápětí nato dotyčný převrhl stůl.
"Počkejte, otevřeme okno!", řekl jiný hlas a skutečně bylo
slyšet, jak otvírá okno. "Radši dvě!", promluvil někdo dva
metry ode mne, ale nejspíš už ho otevřít nestihl, protože
nejdříve zakopl o židli a pak mi zmizel z dohledu za doprovodu
řinčení skla. Od té chvíle se nikdo neodvážil ani pohnout. Ve
všech směrech jsme tušili něco nebezpečného. A kromě toho se ze
všech stran ozývalo těžké kašlání a co chvíli cosi plesklo o 
podlahu, takže jsme se nemohli ani navzájem dorozumět. Konečně
jsem nahmatal zeď a plazil se ke dveřím, zde se už vytvořil
řetěz a studenti spojenými silami překonávali příkré schodiště
ke dveřím. Více než logikou jsme se některé hodiny zabývali
historií. Jednu přednášku věnoval Němcům. Vyprávěl nám o jejich
nátuře. Začal od lesa: Ve Francii v dávných dobách, kdy se
ještě psalo inkoustem a na každé lavici byl kalamář a husí brk,
aby studenti měli čím psát, přednášel na univerzitě stařičký
profesor, který se stále pletl, až jednomu studentovi došla
trpělivost, vstal a hodil po něm kalamář. Netrefil ho, inkoust
se roztekl po tabuli a chudák profesor se zhroutil. Ovšem ve
Vídni to došlo mnohem dál. V podobné situaci student vystoupil
do uličky, vytáhl revolver a tentokrát se trefil. Jiný příklad:
V době renesance se Němci, nikdo neví, co je to popadlo, začali
cítit předurčeni k tomu, aby pokračovali v odkazu antiky.
Rekonstruovali latinu, takže latina, která se dnes používá, je
vlastně 7 dílem německých osvícenců. Jenomže problém byl s
výslovností, ta se ani nemohla dochovat. Ale oni se i s tím
vypořádali, takže nynější latinská výslovnost pochází z
Německa. Dále Štěpánek pokračoval už v současnosti. Jeho tchán
profesor medicíny měl jet na sympózium do Itálie, kolébky 
latiny, a tak si začátek svého projevu připravil v latině. Ale
co se nestalo, místo potlesku sklidil akorát smích a ještě si
ho italští kolegové dobírali, že proč tak šišlá? Jiná přednáška
byla věnována sendvičům. Prý mu jakási země nabídla pro několik
studentů pobyt spojený s výukou v některých oblastech. Ale pak
z toho vyplynulo, že byl projekt zamýšlen pro africké země a
program obsahuje dánské účetnictví a podobné věci. Slušně tedy
nabídku odmítl, ale byl mu nabídnut jiný, už lákavější program.
Ale abych nepředbíhal. Štěpánek přišel do třídy, vyndal doutník
z úst a pravil: "Ví někdo, co je to sendvičový semestr?" Dlouho
se nic nedělo, a tak se ptal dál: "Ví někdo, co je to sendvič? 
...tady už to slyším... Prosím vás, sendvič vypadá takhle:" a
na tabuli nakreslil půdorys, bokorys a řez sendvičem: "Todle je
chleba, todle sýr a tady je zase chleba. Ví někdo, jak vzniknul
sendvič? Ne, za to Edison nemůže, prosím vás, to byl v Anglii
lord Sandwich a ten propadl hře v bridž. Ví někdo, co je to
bridž?... Tak ten lord Sandwich nutil své služebnictvo, aby s
ním celý den hrálo bridž. Samozřejmě, že hráči museli někdy
jíst. Ale že lord nechtěl kvůli tomu hru přerušovat, nechával
jídlo podávat při hře. Kdo však hraje karty, ví, že se nesmí
zamastit, ani jinak zašpinit. A tak lord nechával všechno jídlo
balit do chlebů. No a podobně vypadá i sendvičový semestr.
Trochu teorie, pak praxe a zase trochu teorie." Smazal popisy
chlebů a sýru, nahradil je teorií a praxí a pomalu přešel k
výše zmíněnému telefonátu.


Programování:

Jméno Kryl pro mnohé studenty znamená postrach. Ne že by Rudolf
Kryl byl přísný pedant, naopak, jedině on na začátku každé
přednášky nebo cvičení s námi probral nejnovější aktuální
události ze života fakulty a ani při zkoušce není nikterak
záludný, ale ono úskalí je spíše v celkové náročnosti zkoušky.
Písemka trvá něco přes čtyři hodiny a pak následuje pro každého
ještě půlhodinové posezení nad tímto dílem. Z čehož je vlastně
vidět, že zkouška z programování není nic jednoduchého. Jeho
řednášky nemají vysokou návštěvnost. A to z několika důvodů. Na
rozdíl od docenta Berana si asi rád přispí, takže termíny jeho 
přednášek bývají odpoledne, spíše k večeru a velmi často v
pátek 15:40. Druhým důvodem bude styl přednášení. Přednášky si
připravuje na fólii k meotaru a jak z jeho omluv při častých
chybách vyplývá, noc předtím, takže se při hodině nezdržuje
psaním, jen v rychlém rytmu přehazuje fólie nebo, a to je
častější, opravuje chyby. Za tímto účelem má v první lavici
stálé návštěvníky z řad budoucích učitelů (jsou učenlivější), 
za všechny bych jmenoval třeba Lenku, kteří s sebou nosí
centrofix, aby opravy byly vidět. Když zrovna nikdo z nich
nepřijde, Kryl, aby nás nezkazil, chybná místa zakrývá klíčema,
perem, křídou, prsty, kapesníkem, ponožkou, no prostě vším, co
je po ruce. Naštěstí mu předměty brzy dojdou, takže lze sem tam
zahlédnout nějaké to slovo. Jeho výklad je tedy příliš rychlý
na ty, kteří nevědí, o co jde, ale na druhé straně díky záměru
sloužit jako přehled, zbytečný pro ty, co věc znají. Naskýtá se
tedy otázka, kdo na přednášky vlastně chodí. Nejspíš jen
obdivovatelé nebo ti, co dokáží rychle psát a chápat. Ale
přesto se stane, že někdo zaspí, či co a nestihne fólii opsat 
a ještě je tak drzý, že to dá najevo. Kryl sice v podobných
situacích říká, že jestli jede moc rychle, máme říct, že
zpomalí, a také říká, že si máme meotar zaostřit sami, že on to
nepozná, ale přesto všichni radši mžourají na rozmazaná
písmena, než aby někdo vstal a zatočil kolečkem. Jednou zas
někdo naletěl na jeho přívětivé řeči a přihlásil se, že to 
nedopsal. Kryl, který už byl na cestě pro jinou fólii, se
zastavil: "Já počkám, já počkám!" a ani se neotočil, jen
naslepo hodil fólii zpět na meotar, složil si ruce na prsa a s
výrazem nejvyššího utrpení civěl do kouta. Až vysoký šum ho
probudil z rozjímání, otočil se na plátno a spatřil, jak je
vidět jen nepatrný okraj celého textu. Na omluvu vyprávěl 
veselou příhodu z dob, kdy se matematikům přednášela ještě 
fyzika. Cvičení z fyziky měli zrovna tak pozdě večer, látce
nerozuměli, ale chodili tam kvůli pěkné cvičitelce, která ovšem
musela příklady počítat sama. Jednou zas pozdě k večeru se
zeptala: "Můžu už to smazat?" a jeho kolega odtušil: "Ale pište
to klidně do toho!" Mezi jeho další veselé příhody patří
historka vztahující se k algebraickému oboru - teorii grup. V
úterý, když vycházely ruské knižní novinky, akademik Kořínek
zašel do cizojazyčné literatury. A najednou jindy tak rozvážná
kapacita zneklidněla, začal tam nekontrolovaně pobíhat a
vykřikoval: "Skupiny jsou nesmysl! Skupiny jsou nesmysl!", ale
nikdo ho nebral vážně. Konečně na sebe upoutal pozornost, a aby
dodal svým slovům váhu, řekl, že je akademik, jenže odpověď
byla ještě pádnější: "To překládal taky akademik!" Existuje
spíše zajímavá, než užitečná věta: vždy existuje algoritmus 
rychlejší alespoň o konstantu. Ale je to vlastně podvod,
protože není taková blbost, aby nemohla být větší. Vyprávěl nám
o jednom diplomatovi (to je ten, co dělá diplomku), který se
zabýval problémem výtahů. Zrychlit co nejmenšími náklady 
přesuny lidí v baráku. Pilně navštěvoval výzkumný ústav pohybu
nahoru a dolů a tam našel zajímavou studii, týkající se jednoho
amerického mrakodrapu, kde řešili stejný problém. Ale řešení je
vskutku komické: u výtahu zdvojili kabinu - takže ti, co chtěli
do lichých pater nastupovali v suterénu a ostatní v přízemí.
Ale všichni jistě nahlédnete, že toto dvojnásobné zrychlení je
vlastně jen zdánlivé. Nicméně se dá ve zrychlování pokračovat,
kabina výtahu může mít 3, 4, 5 pater a absolutního zrychlení se
dosáhne, až kabina výtahu bude mít stejný počet pater jako
mrakodrap.Umělá inteligence, to je velmi praktická disciplína,
u nás třeba zatím ne, ale představte si americký mrakodrap, 
stovky pater, tisíce bytů, v každém bytu záchod a odpadní
potrubí má přece jenomkonečnou kapacitu. Kdyby všichni 
obyvatelé najednou spláchli, mohlo by to znamenat obrovskou
katastrofu! Proto je každé splacovací zařízení opatřeno malým
počítačem, který si nejdříve ověří, zda je cesta volná, a pak
teprve vše vypustí do odpadu.Při probírání už konkrétních
programovacích jazyků nejdříve zabrousil do minulosti a
neodpustil si zmínit se o knize anglického autora nového
assembleru MIC, který byl nezávislý na konkrétní realizaci
čísel v paměti. Dnes se to může zdát divné, ale tou dobou ještě
existovaly vedle sebe dvojkové i desítkové počítače, takže tato
vlastnost byla skutečným přínosem. Jenže autor připojil
příklad: Kdyby přiletěli Marťani s počítačem v trojkové
soustavě, i jim by assembler MIC fungoval. A v ruském překladu
bylo pod poznámkou uvedeno: V Moskovskom gosudarstvennom
universitětě postrojili trojičnuju sčotnuju mašinu Saturn. 
Další poznámka se týká snadnosti vytváření datových typů v 
jazyce Simula: Nemáte válcovnu? Chybí vám vysoká pec? V Simule
nic snadnějšího, napíšete new(vysoká pec) a už ji máte!
Krylovou chloubou bylo zařízení počítačových laboratoří. Do té
doby byl k dispozici jen sálový počítač, se kterým se
dorozumívalo prostřednictvím děrných štítků. Vypadalo to
takhle: student v přízemí v děrovně vyděroval program buď na
štítky nebo na děrovači disket na disketu. Odnesl to do
čtvrtého patra, zde si počkal na výpis chyb, seběhl do přízemí,
patřičné štítky předěroval, atd... Ale vybudovat počítačovou síť
nebylo nic snadného. Poznávali jsme to při jeho pravidelných 
vstupech na začátku přednášek. Vyprávěl nám, jak počítače zítra
přistanou v Ruzyni, ale židle jsou někde na Slovensku. Druhý
týden. Počítače už rozbalují a zapojují, ale židle jsou stále
někde na Slovensku. Další týden: Do sítě ukládají programové
vybavení , židle však stále nepřišly a vypadá to, že studenti
budou programovat vstoje či vleže. Jeho aktuality se po
listopadu vůbec prodloužily a přestaly mít veselý charakter. 
Krátce po revoluci nám oznámil, že dostal novou funkci, takže 
má teď na dveřích vizitku: Pracovník pověřený konsolidací
pracovního procesu, ale nikdo, tedy ani on neví, co to znamená.
Ale nic si z toho prý nedělá, protože téměř celou vojnu strávil
ve výzkumném ústavu algebraického boje tady v Braníku, kde se
pouze sestavovaly vzorečky s touto tematikou: Co se stane, když
se setkají 2 tanky, 14 samopalů a 3 děla. S nástupem nového
roku přišly nové starosti s prvním ročníkem: byl přijat
dvojnásobný počet uchazečů, než je možné se stávajícím počtem 
pracovníků katedry informatiky zvládnout. Zbývá buď přijmout
posily na katedru, ale na to nejsou peníze, nebo se studentů
nějakým přirozeným způsobem zbavit. Ale vypadá to, že vše
zůstane tak, jak to je. Takže kvalita výuky zřejmě pořádně
klesne. A apeloval na nás, abychom se více zajímali o věci,
které se nás týkají, že mnohé začíná být horší, než to bylo
před revolucí. A přidal postřehy z nových studijních řádů:
Student se smí přihlásit ke studiu až poté, co složí maturitu,
nejpozději však do 30. března. - Většina vašich mladších
kolegů zde studuje tedy protiprávně. Jako poslední bod je, že
se předpisy máme řídit přiměřeně, ale co je to přiměřeně, to
nikdo neví. Při rozdělování zápočtových programů poznamenal, že
sice nebudou všechny stejně náročné, ale na druhé straně se
vyhne takovým obrazům, jaký se mu naskytl při vybírání
zápočťáků na fyzice, kde již několik let dostávají všichni
tentýž příklad. Jeho nejmenovaný kolega stál u stolu s velkým
děrovačem a každou donesenou práci okamžitě proděravěl. Když se
ho ptal, co to jako má znamenat, dostal odpověď, že oni by mu
to příště přinesli znovu.


Závěrem bych dodal ještě několik pěkných výroků:

Je to rada, to je jako když se říká, že je správné sportovat, 
ale neznamená to, že kdo nesportuje, je blbec a má se za to 
pronásledovat! Nedaleko Pardubic žije člověk, který vymyslel
ohromnou věc, strašně dlouho psal do novin, na různá místa, ale
bez odezvy. A přitom jeho nápad, že by každý rok začínal
stejným dnem, by ušetřil hromady papíru na kalendáře.
Backtracking - to je metoda hrr na ně, a když to nepójdě, tož
cófnem! Jeden systémák si povzdechl, proč se děti neučí
šestnáctkovou soustavu. Nedošlo mu, že by to musel změnit
geneticky, až se děti začnou rodit s šestnácti prstíkama. Co
dělá matematik? Něco definuje, a pak se celý život, a i jeho
žáci, živí tím, že dokazují, že to co definoval, nevystihuje 
danou skutečnost dokonale. Na 50. str. učebnice C++ je ve
cvičeních: Napište alespoň 10 výrazů, které nemají smysl a jsou
syntakticky správně. Zadání písemek bylo zavařeno v igelitových
pytlících, aby to studenti, náhodně se pozvracející,
nepoškodili. Matematika na ekonomce se skládá ze sčítání a
odčítání, občas i z násobení, a vyskytne-li se dělení, je to už
vyložená sprosťárna. Prosím vás, nepište si všechno, co na
přednášce odvykládám. Kdysi jsem přednášel programování pro
studenty pedagogické fakulty a těm když jste řekli vtip, a pak
jste jim ho zopakovali, tak ho měli v sešitě dvakrát!

[ Next | BACK ]