Úvod do Matfyzáka: Předtím, než se člověk stane matfyzákem, má dlouhé prázdniny. Začátkem června složí maturitu, v půlce června přijímačky a pak už jen skládá ruce, nejčastěji do klína, když tam si nedosáhne, tak alespoň za záda. A tápe. Neví totiž, jestli už se matfyzákem stal, nebo to teprve přijde. "Tatínku", ptá se maminky, "Kdy už budu matfyzák?" Nepozoruje na sobě žádné změny: co bylo předevčírem, si nepamatoval nikdy předtím, zrovnatak zapomínal, kam a proč jde, kde byl. Netuší totiž, že se už matfyzákem narodil. Ale prázdniny nemíval dlouhé vždycky. To bylo ještě v dávných, předávných dobách, kdy na stromech rostlo totalitní listí (na jehličnanech byste ještě našli totalitní jehlice, poznají se podle toho, že jsou tmavější a uhýbají doleva), řekami proudila totalitní voda, kde vodíky ve vazbě s kyslíkem sice svíraly správný úhel 120o, ale oba byly více vlevo. A povinně se chodilo vlevo, chci říct jezdilo na chmel, kde se konalo první vzájemné seznámení matfyzáků a kde si všichni zúčastnění uvědomili, že se opravdu sešli a že tak budou na svém místě. Je jasné, že se nedůsledným výběrovým řízením do jejich řad občas dostanou i simulanti, kteří matfyzáctví pouze předstírají, ale na ně spolehlivě platí první semestr a patřičná zkouška podle oboru. Někteří už odcházejí v průběhu prvních měsíců se zklamáním, že naopak oni naletěli a tento fakt dokumentují inzeráty na nástěnkách, které z řady uniformních koupí a prodejů skript analýzy, agebry, svatého písma a biblických slovníků (někteří jsou totiž nejen matfyzáci, ale i věřící) hlásají: Prodám všechno, značka končím. Ale zpět k chmelu. U matfyzáků byvá problematický počet potřebných studentů, neboť je známa jejich vrozená nešikovnost a tím i vysoký úbytek pracovníků. V průměru to bývá 20 a v úrodných letech až 30 procent. Nejběžnější zranění: Pojď, dáme páku - komplikovaná zlomenina předloktí; pravidelná koupel - otřes mozku, zlomeniny nosu; stříhání nehtů: hluboké střižné rány; fotbal - prokopnuté břicho; softbal: tento sport byl matfyzákům zakázán; volejbal: zlomeniny prstů a četná poranění v obličeji od různých srážek, celkové zohavení od průjezdu česačkou, častokrát doplňované ještě absolvováním sušičky. Nejsou však ojedinělé případy i hromadných zranění, zvláště když jsou studenti nuceni si na pokojích sami topit. Minulý rok tuto škálu bohužel doplnila ještě událost, která se doposud matfyzáckým zájezdům vyhýbala. A to znásilnění. Kolega Václav Černý se nedokázal ubránit dvěma podnapilým vojákům základní služby. Další zastávkou je tzv. přípravné soustředění na Albeři, kde se tělesná zdatnost testuje u zbylých studentů, ale hlavně se zde koná duševní příprava. K té patří i test IQ. Protože matfyzáci dosahují vysokých čísel a normální testy dokáží měřit jen do 140, musí být doplňovány ještě doplňujícími testy. Kolega Velešík protočil i ty, takže jeho skutečné IQ se dosud nepodařilo zjistit. První, s kým jsme se ve škole seznámili, byla vedoucí pracovnice studijního oddělení. Asi už předem věděla, s kým má tu čest, protože všechny formuláře a papíry nám dopodrobna popsala, ukázala, které dva rohy mají být dole a které nahoře, a prosila nás, abychom se přemohli a všichni psali zleva doprava, že formuláře pro jiné směry bohužel nemá k dispozici. Vyplňování indexu bylo zvláštní kapitolou. Zde se opravdu vyřádila, ale asi postupovala příliš rychle, neboť i já jsem zaváhal a na místo označené jako úřední podpis jsem se podepsal. Jí to ani nevyvedlo z míry, jen polohlasem pronesla: "Ale tam se měl podepsat děkan!" A taky se tam vešel. První, co se matfyzák naučí, je cestovat. Matematicko-fyzikální fakulta totiž sídlí na čtyřech různých místech Prahy. Tato místa jsou od sebe značně vzdálena, přesuny jsou dlouhodobé a komplikované mnoha přestupy. Kromě toho na matfyzáka mnohde číhá nebezpečí. Každý den ráno matfyzáci opouštějí kolej a rozjíždějí se na různé strany. Do prodejny šachové literatury, do prodejny šachových figurek, do prodejny šachovnic a do jiných prodejen určených pro matfyzáky. Občas někdo jede i do školy. 1. etapa - nastoupit do správného dopravního prostředku, neboli neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Autobusy a tramvaje v okolí koleje bývají plné matfyzáků, kteří náhle probuzeni z rozjímání se nestačí divit svým očím (stále si je třou límcem u košile, protože kapesník mají kolem krku - do šály se totiž ráno omylem vysmrkali), neboť tato tramvaj ještě včera jezdila úplně jinudy a... byla to opravdu tato tramvaj? Ale spousta jich vůbec neodjede, mnozí omylem nastoupí třeba do telefonní budky a ještě křičí do sluchátka: "Prosím vás, postupte si!", nebo se jim stávají osudné různé předměty, jako sloup, schody, jedoucí, ba i stojící auto nebo jiný matfyzák. 2. etapa - včas vystoupit, neboli křičet hop se vůbec nevyplácí. Na nástěnce děkanátu visí seznam posluchačů, kteří nezvládli tuto etapu a dosud nenašli cestu zpátky. Jednou začas přiváží hlídky policie skupiny sešlých studentů z Hloubětína, Nuslí a Zbraslavi, kde se ztratili při hledání koleje. Často se totiž stává, že uspáni přednáškou nastoupí do tramvaje jedoucí opačným směrem a ještě podle zvyku jedou dvě stanice autobusem s číslem podobným 112ce. Naše fakulta vznikla relativně nedávno. Bylo to v roce 52, kdy tehdejší profesor matematiky na Přírodovědecké fakultě UK Vojtěch Jarník matematickou indukcí dokázal vznik Lenina z opice, pročež byl ideologickou komisí vyloučen z fakulty. Vylezl po schodech z Albertova na Karlov a zde založil Matematicko-fyzikální fakultu a zvolil se děkanem. Její budovy od té doby značně zestárly. Ale na druhé straně mají historickou cenu. A to je dost málo, co nám kromě špatné akustiky a trvalého kamenného klimatu můžou poskytnout. Představte si letní den, vysoké denní i noční teploty, obyvatelé Prahy lehce oblečeni, jen matfyzáci s sebou na Malou Stranu vezou objemná zavazadla vyplněná teplými oděvy, aby mohli, jen co za nimi zaklapnou dveře budovy, na sebe navléci několik vrstev svršků, kvůli prochladnutí od nohou, kolen, no a dalších neméně významných orgánů matfyzáka. Co je to matfyzák: Matfyzák se na první pohled neliší od ostatních lidí. Má hlavu normální velikosti - jednu, dvě podobné oči, něco kolem dvaatřiceti zubů, dohromady 20 prstů celkem rovnoměrně rozmístěných po těle, myje si nohy a pravidelně chodí na stolici. Ale už při bližším zkoumání můžete přijít na různé odlišnosti. Nejenomže je stále zahloubán do nějakého problému, ale on o ničem jiném nemluví. Občas to dojde tak daleko, že dotyčný klepe na dveře, když vychází na chodbu, nebo po mytí rukou, když zavírá teplou vodu, se polohlasem rozloučí. Nikde nemá stání, stále někam pospíchá - v tom se ještě tolik neliší, ale on tam většinou nedojde, a když si náhodou vzpomene, kam šel, přijde pozdě, ale ani se nesvléká, protože během hodiny zase odchází. Tak se pozná správná matfyzácká přednáška. Každou chvíli někdo vstoupí, sedne si do prázdné lavice, během pěti minut se lavice zaplní, ale dveře ani nestačí zaklapnout, protože si je příchozí podávají s odcházejícími, a tak se prázdné lavice chaoticky stěhují po učebně. Někdy se i jedna dostane do cyklu vícekrát. Přednášející si této migrace nevšímají a snaží se mluvit hlasitě, aby přehlušili monotónní koncert Brana: "Vrz, buch, vrz, buch..." Někdy se otevřou dveře a vběhne někdo ze zaměstnanců. Přednášející upustí křídu, "Hned jsem zpátky!", křičí už na odchodu a s rukama na prsou vyběhne ven. Jaké je pak jeho překvapení, když po pěti minutách kouká na úplně jiné tváře. Zmaten se zadívá na tabuli, kde v nejsvrchnější vrstvě je nedokončená věta nesoucí jasně jeho rukopis. Už s klidem sebere křídu, dopisuje větu a nahlas, aby mu bylo rozumět i přes zvukovou kulisu ode dveří, zopakuje, co zatím neřekl. Někdy je klidný chod přednášky narušen ještě před vrznutím kliky, hlasitým heknutím a dutými údery ve stejném počtu a pořadí, jako je schodů ke dveřím. Pravidelně, asi s desetinným zpožděním, se ozve stejná posloupnost zvuků, ale v jiném odstínu; matfyzáky lze totiž rozdělit na 2 základní skupiny: skupinu s diplomatickým kufříkem a skupinu s tzv. jednoduchým vybavením: kapesník, plnící pero, tramvajenka, zmizík a dvojlist linkovaného papíru zasunutého do děrného štítku, který je slepen do ruličky; studenti alternující v první lavici za přednášek doktora Kryla nosí ještě centrofix fialové barvy, aby si Kryl měl čím opravovat chyby v přednáškách promítaných z meotaru. Druhá skupina je mobilnější, v průměru stihne více přednášek v témže čase, občas i jednu vícekrát, to když dotyčný zapomene, že zde už byl. Jedinou výjimkou jsou přednášky docenta Pultra, který dopravní ruch rázně zatrhl. Nové příchozí vpouští najednou čtvrt hodiny po začátku a zmešká-li někdo i tuto možnost, nemá už prakticky šanci. Ale po dvou týdnech matematické mozky zvládly i tuto překážku. Všichni přijdou na její začátek a pak v pečlivě nacvičeném pořadí odcházejí. Tady je Pultr bezmocný. Docela zajímavý byl jeho konflikt s prváky, když suploval diskrétní matematiku. Suchým hadrem rozmazal po tabuli předchozí přednášku a chtěl začít, ale otevřely se dveře a vešel opozdilec, za kterým se v zákrytu krčila celá fronta mých kolegů, kteří velmi dobře věděli, co asi bude následovat. Ne však zpozdilý prvák. Drze kráčel ode dveří po schodech vzhůru a směle hleděl Pultrovi do levého oka. Snažil se obsloužit i pravé, ale nebylo to v jeho silách. "Nevím, jak doktor Kučera, ale já mám určitou zásadu", překvapil ho Pultr, "počkejte venku!" Prvák zavřel pusu, položil obě nohy na zem a zatlačil zástup zpět za dveře. Soused nechápavě mrkal v tříčtvrtečním taktu a ťukal si na čelo. Po chvíli mu došlo, že zapomněl položit pero a chytil se za hlavu, takže si inkoust ještě rozmazal po celém obličeji. Ale to nebylo všechno, tím to teprve začalo. Prvních deset minut se Pultr držel na uzdě. Hlasivky si teprve rozcvičoval. Formuloval větu, že každá hra s plnou informací (to znamená, že soupeři před sebou nemohou nic skrývat) má neprohrávající strategii a snažil se nám to dokumentovat na jednoduchém příkladu, na hře, která se jmenuje Nim - dva soupeři střídavě umazávají ze sloupečků čárky. Abychom měli úplný obraz o průběhu hry, Pultr počárkoval celou tabuli a ještě zeď vedle a pak už jen plánovitě umazával a oba hráče dokonale simuloval. Chvíli se tvářil jako jeden hráč a chvíli jako druhý a pro krátkozraké toto rozlišení doplňoval ještě hlasovou modulací. To zatím nechávalo prváky klidné. Někteří se nevázaně bavili, a jen malo studentů ho opravdu sledovalo. Pultr se však mezitím dostal do finiše: "A co když smažu celé todleto?", řekl hráč jedna, vzal hadr a hodnou chvíli dováděl po tabuli. To byla chvíle napětí, kdy se zdálo, že přeci jenom vyhraje. Ale hráč dvě už znal odpověď, která měla rázem ujasnit výsledek: "Ha háá!", náhle zaječel Pultr, "To nám nevadí, my smažeme todle!" Posluchárnou otřáslo leknutí. Trojice ze zadní lavice chvatně otevřela okno a ještě ho za sebou zavřela. Soused jen hlasitě polkl a zneklidněn se zadíval na prázdné ruce, kterými si doteď přidržoval pero u pusy. Pavel Käss se probudil, zamumlal: "Já nespím!", zvedl propisku a znovu opsal celou tabuli. I se siluetou Pultra, který mu část tabule zakrýval. Frolík sedící přede mnou do toho hlasitě funěl a koulel hlavou na všechny strany. Pak se s beznadějí v očích otočil dozadu. Měl zastrčený prst v nose; až po zápěstí, protože mu druhou dírkou zase koukal ven. Mezitím se ze všech stran ozývalo nesnesitelné hýkání, jak se ostatní prváci snažili napodobit Pultrův přechod do fistule a zpátky. Toto se stalo osudné třeba Davidu Vlkovi, který už bohužel jinak nepromluví. A do toho vstoupil zástup opozdilců. Pultr se na ně zle díval: pravým obočím se mračil a levé výhružně pozvedával. Později ještě přidal koulení očima - každým jiným směrem, ale nikoho tím nezastrašil, protože kdo vydržel pohled na Rence, ten už se něčeho hned tak nelekne. Ke konci hodiny už Pultr slábnul, přestal být agresivní k příchozím a posléze si jich přestal všímat vůbec. Pět minut před koncem však rozrazil dveře dlouhovlasý prvák. Pultr přerušil již beztak zmatený výklad, zastoupil mu cestu a na vše se důkladně vyptal: "Co tu chcete?" "Já jsem přišel na diskrétku, jsem tu snad špatně?", snažil se přes zábradlí nahlédnout do učebny. "Ale ta za pět minut skončí!", nedal se Pultr. "To nevadí, i to stačí!" "A nechtěl byste raději počkat venku?", loudil Pultr. "Kdepak, tady zůstanu!", zklamal ho prvák, kolébavým krokem se odpotácel do poslední lavice a vytáhl noviny.